tel +420 731 107 640   zora@englishhelp.cz   facebook
FLEXI   
rezervace
Login

 

Rolling Thunder Revue česky (blog)

Rolling Thunder Revue aneb malá letní inspirace

„Pohltí vás to, jako byste se propadli v čase zpátky do sedmdesátek. Je tu vášeň. A přes všechen chaos a nepřehlednost nikdo ani na chvíli nezapochybuje, že hudba je to hlavní.“ (Tne Guardian, 11. června 2019)

Přesně tak to je. S tímto závěrem recenze nového filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue z produkce Netflix nelze než souhlasit. Po svém prvním filmu o Bobu Dylanovi s názvem No Direction Home se režisér vrací ke geniálnímu muzikantovi a básníkovi mnoha tváří a k jeho více než půl století trvajícímu obrovskému vlivu na hudbu, literaturu i společnost. Nevěřila jsem  vlastním očím, když jeho neidentifikovatelný autobus „přistál“ u Haly Vodova v Brně v dubnu 2018. Jako příslušník generace, která vyrostla v komunistickém Československu a jen stěží si dokázala představit, že by se něco takového mohlo stát, jsem myslela, že se mi to jen zdá. Bože, štípněte mě někdo! A když začal Dylan hrát, teprve jsem si uvědomila, že je to pravda, a třásla jsem se celý večer i celou cestu po D1 do Prahy.

Rolling Thunder Revue není ve skutečnosti dokument, protože se v něm záměrně mísí mýty s pravdou, fakta s fantazií způsobem, který vtáhne diváka do víru událostí, ať už jsou skutečné nebo vymyšlené. Páni, na turné byla i Sharon Stone, tak krásná a tak mladá! Jenže to je právě jeden z mýtů, které Scorsese přidal a předkládá jej jako fakt. Jedním si ale budete při sledování filmu jisti, a to, že jste tam spolu s ním i s jeho skvělou společností. Ať už se Sharon nebo bez ní, ocitli jste se v roce 1975 na šňůře Boba Dylana po Spojených státech a Kanadě, a ne zrovna v koncertních halách pro 25 000 lidí, ale v malých sálech jako je Providence Civic Centre, Plymouth Memorial Hall nebo dokonce indiánská rezervace Tuscarora (turné se jmenuje podle indiánského náčelníka a šamana Rolling Thunder), kde se letáčky rozdávají před koncertem náhodným kolemjdoucím.

Po sedmileté pauze, kterou si Dylan udělal po nehodě na motorce v roce 1966, vyráží v roce 1974 na turné. Ve stejném roce veřejně přiznává rozchod s manželkou Sárou a vydává album Blood on the tracks plné lásky i hořkosti, které někteří kritici označili za jeho nejopravdovější a nejlepší, na mém playlistu stále mezi prvními. Rolling Thunder Revue, na které se vydává o rok později spolu s asi stovkou uměleckých ikon z Village 60. let, působí trochu jako sebevzkříšení, sebeobjevování, hledání toho, „co mě teď asi čeká“, byť pod tíhou minulých zkušeností. Bob vystupuje s pomalovaným obličejem a komentuje to slovy: „je velmi nepravděpodobné, že vám někdo, kdo nemá masku na obličeji, řekne pravdu.“ A zpívá jako v transu s očima upřenýma do prázdna, jakoby říkal: „ať jsem kdokoli a kdekoli, tohle je dar, který jsem dostal a který nemá začátku ani konce.“ Při zpěvu působí šamansky, ale zároveň Scorseseho pohled na dobu včetně  záběrů publika, politiků, Ginsbergovy poezie, příběhů a rozhovorů lidí v zákulisí připomíná jakousi moderní commedii dell’Arte. Během turné vychází album Desire s písněmi jako Hurricane, ukázkovým příkladem Dylanova zájmu o občanská práva, vystupujícího na obranu černošského boxera „Hurikána“ Cartera obžalovaného z vraždy, nebo Sára považovaná za autobiograficky nejobnaženější píseň, v níž se Dylan vyznává z lásky ke své ženě  i  vzájemném odcizení,  píseň o něčem, co by chtěl zachovat navždycky, i když už ví, že se toho musí vzdát pro záchranu všech.

Rolling Thunder Revue je téměř dvou a půl hodinová strhující exploze emocí, myšlenek, nápadů a především hudby pramenící ze 60. a 70. let, která mnozí považují za vrchol populární hudby vůbec, neuvěřitelná oslava umělecké tvorby umožněná jen díky velké míře vnitřní i zevní svobody, přičemž Bob Dylan vyniká jako nadčasový zjev. „Život je o tom, co ze sebe vytvoříte,“ říká starý Dylan do kamery. A on ze sebe vytvořil velikána inspirovaného duchem a atmosférou doby, které Scorsese tak dobře zachytil spojením cenného archivního materiálu a vlastní fantazie, čímž vytvořil  velmi dojemný a působivý snímek. Právě díky tomu je asi výsledek tak fascinující, i když podle slov Boba Dylana „je to tak dávno, že ještě ani nebyl na světě“ a „nic z toho nezůstalo, jen popel.“

Cheerio!

Zora Procházková



Kontaktujte nás


 

 

 

 

WEBEDITOR DOMÉNY s.r.o.