tel +420 731 107 640   zora@englishhelp.cz   facebook
FLEXI   
rezervace
Login

 

Blog Cesta do města aneb retro ráno

Cesta vlakem anebo retro ráno

„Jede Čech, Rus a Američan vlakem v Čechách….“ I tak by mohl tenhle příběh začínat. Jako typický dobový vtip. Ráno je chladné a přitom doslova zalité sluncem. City Elefant se poklidně sune po břehu Vltavy zbarveném podzimním listím. Říjen miluju! Stejně jako pátky! Přede mnou posledních šest hodin týdne s prima studenty! Z Libčic na Masaryčce jsme za půl hodiny. Ani se mi nechce surfovat v mobilu, protože pohled z okénka je nádherný. V Roztokách přistupuje mladík v „elegantně“ roztrhaných džínách a žluté mikině s velkými sluchátky na hlavě a s kelímkem ranní kávy v ruce. „Ooops!“  lekne se, když drcne loktem o futro. Káva zavoní a rozstříkne se hned za vchodovými dveřmi do vagónu. Nedá se přehlédnout, nedá se minout, dá se jen obejít. „Sorry“ pronesl mladík s jasně americkým „r“ nahlas a dostatečně omluvně. Pak se posadil proti mně, hned vedle louže, a se sluchátky na hlavě spokojeně usrkával, co mu v kelímku zbylo. „Not a big deal,“ říkal si asi v duchu. V sedadle přes uličku na druhém břehu hnědého Pacifiku se nervózně rozhlížela mladá dáma. Na rozdíl od mladíka na sobě neměla nic roztrhaného. Upnuté lesklé černé kožené legíny a černý úpletový top s krajkou zdůrazňovaly její dokonale štíhlou postavu, vosí pas a římsu bujného poprsí. Černý outfit podtrhovala nezvykle rudá rtěnka na kulatém obličeji. Rozlitá káva se jí nelíbila, znervózňovala ji, narušovala její svět podle pravítka. Já jsem si dál nerušeně myslela na nadcházející lekci o outsourcingu v Indii a pak hned na vajíčkové chlebíčky prvotřídní kvality z Libeřských lahůdek, které mě čekají cestou zpět. Musím je vždycky sníst hned ve vlaku a je mi jedno, že kousek nastrouhaného vajíčka sem tam kydne na podlahu Českých drah. Takové retro! Chlebíčky, vlak i trochu té lidské špíny! Mezi Sedlcí a Podbabou rozrazí dveře průvodčí! Paní průvodčí! Genderově jasná ženská! A je po idyle! Ale ano, lístek máme. Já, chlapec z Brooklynu i Nasťa. Už jí je strkáme pod nos, když najednou její přísné oko spočine na kávové louži. Celá zkysne, označí lístky a postupuje do vagónu. V hlavě si zatím formuluje myšlenky. Takhle to nenechá! Cestou zpět se zasekne u louže: „Kdo to tady udělal?!“ pronese ostře a kouká s rukama v bok na sluchátkáře s kelímkem na stolečku. „Když něco vyleju, tak to taky utřu, nééé!“ opírá se do něj padesátnice v uniformě. Chlapec sejme sluchátka a naznačí, že nerozumí. „Proč to neutřete? Vy prase!“ zařvala nakloněná k jeho uším. „Nemám nic,“ pronesl kostrbatě. To už jsem zneklidněla i já a představovala si, že je to jeden z do Čech zatoulaných lektorů angličtiny. „Pán vám nerozumí, je to cizinec,“ vysvětluji s pochopením. „Tak si má dojít na záchod a utřít to papírem!“ nevzdávala to. „Nekřičte na nás. My jsme klienti Českých drah a tohle se může stát každému. Neudělal to chválně,“ zastala jsem se všech, kterým něco upadne. „No, to snad není pravda tohle. „Nějaký prase tu rozleje kafe a ostatním to nevadí! Mně to teda může bejt taky jedno!“ klela sekernice z předsíně. Chlapec poslouchal dál něco příjemnějšího ze sluchátek a slečna s červenou pusou surfovala rudými drápy v mobilu. Od Holešovic už jsme se blížili k „nádraží Střed“ (když už máme to retro ráno). Ve vagónu se zase rozhostil klídek. Slečna „určitě z Ruska“ uložila mobil do kabelky a začala se v ní přehrabovat. K mému překvapení nevytáhla rtěnku ani jiné zkrášlovadlo, ale papírové kapesníky, naklonila se k louži a začala ji vsakovat. Mladý amík se přiměl k akci! Sejmul sluchátka, naklonil se taky, vzal jí kapesníček z ruky a jal se vysoušet hnědý oceán porozumění mezi národy. Objem krajkového výstřihu nemohl přehlédnout ani v obavě, že by kromě vylití kafe mohl ještě sexuálně obtěžovat. „Šíz engrry!“ řekla na vysvětlenou ruská Lara vychovaná k respektu k autoritě a bylo vidět, že poslední zbývající dvě minuty do konce cesty bude díky vysušenému pocitu viny konečně v pohodě. Vylitá káva zmizela v odpaďáku a sluchátka už byla zase na uších. Pak se dobrodruhovi ze zámoří přece jen trochu rozsvítilo a znovu je sundal. „Thank you“! pronesl stejně nahlas jako před tím „sorry“ a zase si je nandal. Převýchova z prasete na pucfleka byla dokonána. Konec mezikulturní komunikace a ukázky toho, v jaké společnosti kdo vyrostl, se přiblížil. Buďme upřímní, České dráhy zase trochu zklamaly. Místo milé „vlakušky“ na nás provedla výpad retro uniformovaná domovnice z nějakého Hogo fogo Homolka retro filmu a nahnala všem lidem ze západu, z východu i ze středu pořádný retro strach. A přitom nebylo kolem ani hnědé stopy. Paní průvodčí, bylo to opravdu nutné? Copak vy neznáte to přísloví? „It’s no use crying over spilt milk!“ Anebo spilt coffee, to už je fuk.

Cheerio!

Zora Procházková



Kontaktujte nás


 

 

 

 

WEBEDITOR DOMÉNY s.r.o.